Každý rok si kupuji atlas hub, takový, co jsou v něm všechny houby jak živé, že není možno splést si choroše s liškou a zaměnit prašivku za hlívu vrbovou. Ale nikdy jsem si ho ještě nekoupil. Tu na něj nevzpomenu, tu ho nemají na skladě, tu na něj nemám peníze. A tak nepoučen přináším z českých luhů a hájů jen hříbky, neb u ostatních druhů mě jímá nejistota. Smířil jsem se s tím, že u jiných hub si nejsem svým poznávacím talentem jist.
Kdo se však spolehlivě v houbách vyzná, je děda Punda dole z vesnice. To je expert přes všechny houby. Věhlasná houbařská kapacita. Ten zná i takové houby, které rostou jednou za život. Kupříkladu havraní vejce. To je taková tmavá koule, která roste tak dlouho, dokud ji někdo nenakopne. A když ji nenakopne, tak ona seschne a ztratí se. Nikdo neví, do jaké velikosti může narůst, protože jak jen ji někdo uvidí, tak ji nakopne. Tohle havraní vejce jsem nalezl kdysi v lese u studánky. Rozřízl jsem je: mělo barvu másla a vůní opájelo. Provedl jsem s ním tu nejprimitivnější zkoušku: kousl jsem do něho. Nepálilo. Víc jsem si netroufal. Nechat ho jen tak mi bylo líto; nakopl jsem je tedy, každou půlku zvlášť. Děda Punda pak prohlásil, že to bylo havraní vejce, že se krájí na řízky, jako řízek se obalí a smaží. A že je to neporovnatelně chutnější než všechny hřiby. Vůbec podle Pundy není hřib žádná zvláštní houba. To prý říkají jen ti, kteří houbám nehoví. Daleko chutnější je lanýž, růžovka nebo žampión, císařka, havelka – a pršelo z něho hub jako máku. Chtěl jsem se u něho poučit a nakoukl do košíku. A pak jsem mu bez řeči a s účastí stiskl ruku: měl toho dost na vyvraždění celé vesnice a ještě k tomu mohl přibrat samotu Křešín. Vykartáčoval jsem si černé šaty, abych se s tím nemusel zdržovat v den pohřbu a šel jsem hledat trvalky na vkusnou kytici.
Ne že bych v oboru hub vůbec ničemu nerozuměl – lecco si představuji a lecco si dovedu domyslet. A muchomůrku od ryzce poznám na první pohled. Ale není to ovšem vždycky jisté. Občas zaměním ryzce s muchomůrkou a naopak. Koupím si letos ten atlas hub. Mohl bych třeba padnout na tu babičku s košíkem, co ji potkal v lese hajný a spráskl ruce: „Ale babičko, propánakrále – co to nesete? Vždyť jsou to samé prašivky!“ „Jen se nic nestarejte, panáčku, opáčí mile ta dobromyslná babička, „to není pro mě, to je na prodej!“
